o aviváži
Jistě vás zajímá, odkud se náš oblíbený nápoj vzal. Kdo byli prvními míchači a piči aviváže? Koho poprvé napadlo sloučit neslučitelné a dát tak vzniknout zcela nové entitě? Nebudeme vás napínat. Sami nevíme. Historie nápoje je zřejmě velmi dlouhá a obestřená nejedním tajemstvím. Stopy mizí v šeru dávnověku a je velmi těžké cokoliv nového zjistit.
Nezoufejme však a neskládejme ruce v klín. Předsednictvo Aviváž clubu právě odsouhlasilo návrh na uskutečnění rozsáhlého výzkumného projektu. Představa je následující: bude vytvořena objemná databáze poznatků a objevů, do které může přispívat každý člen Aviváž clubu a dokonce i členové budoucí, a to prostřednictvím fóra. Kromě toho byl sestaven výzkumný tým, jež se pravidelně vydává na velmi náročné poznávací expedice a provádí podrobný etnografický a etymologický výzkum.
Záznam referátu předneseného zástupci badatelského týmu Aviváž clubu na 1. aviváž párty dne 2.4.2004
Vážení přátelé,
jak jsme slíbili, podáme teď základní informace o probíhajícím výzkumu původu našeho lahodného nápoje. Hned na začátku musím upozornit, že práce je to nesmírně namáhavá a vyžaduje od zainteresovaných odborníků maximální soustředěnost a nemalé osobní oběti. Chci proto poděkovat nejen našim, ale i zahraničním kolegům, kteří za cenu partnerských neshod, rodinných rozvratů a vypěstované závislosti posunují naše poznání v této oblasti krůček po krůčku dál a dál. Moje poděkování míří také do všech protialkoholických léčeben po celé naší vlasti, kde mnozí naši spolupracovníci, krmeni nelidskými dávkami antabusu, trpí za svou lásku k vědě.
Kde se tedy vzala aviváž? Koho to poprvé napadlo? Protože víme, že důležitou součástí tohoto nápoje je mentol
a ten se připravuje z máty peprné
Zadali jsme různým internetovým vyhledávačům za úkol najít odkazy na latinský název této sympaticky vonící rostliny. Celé dny a noci jsme se pak probírali stovkami a tisíci nejrůznějších článků. Jakákoliv stopa po aviváži však kromě našich stránek a stránek jistého vodáckého oddílu nebyla k nalezení. Už jsme pomalu ztráceli naději, po nocích se opíjeli inkriminovaným nápojem a personifikovali ho slovy: "Kde ses vzala, ty břečko!" Až nakonec jednou k ránu se to stalo. Pepe jako obvykle spal na stole, brýle úhledně složené vedle sebe, Štěpoš si na záchodě telefonoval s Bobíkem a Dejv umýval desky své habilitační práce, znečištěné při chvilkové nevolnosti. Klemin co chvíli poskládal z vypitých mlíček prase, které pak se slovy: "Já su kořínek néhrubšího zrníčka!" podříznul příborovým nožem. Brťas na chodbě pomáhal uklízečce s odpadky ve snaze zlákat ji k sexu. Ťápoš, člen populární pohřební hudební skupiny Kerchovanka rozplakával sám sebe písní: "Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená, do tebe padají nejdražší semena." A já šeptaje: "Být či nebýt!" jsem zoufale hladil temeno lebky kdysi dávno ukradené v kabinetu biologie. Jediný, kdo ještě čuměl do počítače, byl pochopitelně Harry. Nevíme, jak to dělá, ale čím víc pije, tím je na tom lépe.
Už se začalo rozednívat, když se od počítače ozvalo: "Týýý vole! Chlapi, pojďte rychle sem!" Skrze hromady prázdných lahví od zelené jsme se dopotáceli k Harrymu. "Dívejte se!" řekl a ulepenými prsty kliknul.
Pro zájemce přeložím: "Alláh s Vámi. Vítejte na stránkách Katedry drobných národů Univerzity Saddáma Husajna v Bagdádu." A teď se, přátelé, podívejte na odkaz "Aktuality". Co vidíte? No, co vidíte? Ano, čtete správně: "Nejnovější poznatky o Piperitech". Kliknuli jsme a hltali očima text. Už po chvilce jsme se začali usmívat, pak smát a nakonec nadšeně objímat. Únava byla rázem tytam.
Ze stránek irácké univerzity jsme se dozvěděli opravdu hodně. Samozřejmě jsme také brzy navázali kontakt s tamními kolegy. Našimi blízkými spolupracovníky se stali Jásir Rádho-zavá-dí a Muamar Sá-mhovyn-dá.
Za posledních pár měsíců jsme si s nimi vyměnili nepřeberné množství informací. Takže, co už nyní s jistotou můžeme říci?
Prvními míchači, piči, ne-li dokonce objeviteli aviváže byli zřejmě Piperité - malý kočovný národ prodírající se rozbouřenou raně středověkou Evropou a Asií. Jeho nazelenale vyhlížející a velmi čerstvě vonící příslušníci zřejmě nedosahovali přílišné výšky. Dokonce můžeme prohlásit, že byli malí. Soudíme tak podle nálezů při záchranných archeologických pracích v oblastech stavby ropovodů. Na fotografii můžete spatřit předměty denní potřeby Piperitů.
Je zajímavé, že Piperiti žili v jakési zvláštní symbióze s mnohem většími, silnějšími, ale o to duševně zaostalejšími Menty. Mimochodem odtud zřejmě pochází slovo "mentální", původně znamenající něco jako "rozumu mdlého". Otázkou zůstává, zda duševní prostota Mentů byla dána geneticky nebo zda si ji způsobili velmi častým pitím aviváže, na které byli závislí, ale kterou si neuměli sami připravit. Sloužili proto Piperitům jako levná pracovní síla za sjednané množství milovaného nápoje. Vzhledem k idiocii Mentů si dokážete jistě představit, jak z toho jejich drobní zaměstnavatelé těžili.
Na následujících fotografiích jsme se pokusili rekonstruovat vzhled Piperitů a Mentů:
Co se týče běžného života, pak většinu dne trávili piperitské ženy odděleně od mužů. Názory jednotlivých členů vědeckého kolektivu na to, proč tomu tak bylo, se rozcházejí. Jedni tvrdí, že piperitští muži celý den dobývali nová území bohatá na mátu, kterou pak sbírali, zatímco ženy se starali o krávy a děti. Úkolem bylo nepřipustit, aby se tento dobytek dostal na louku plnou máty. Mohl by ji pak totiž pastvou či válením znehodnotit. Druhá skupina odborníků vidí příčinu odděleného života piperitských mužů a žen v přílišném sexuálním apetitu Piperiťanek způsobeném konzumací aviváže.
Pečlivým studiem dostupných materiálů jsme odkryli nejedno tajemství života starých Piperitů. Co však stále zůstávalo zahaleno mlhou neznáma, bylo písmo těchto prvních míchačů. Mezi archeologickými nálezy jde vybrat předměty, které jsou popsány jakýmisi záhadnými značkami. Jejich význam a smysl se však dlouho nedařilo objevit. Za to, že dnes umíme přečíst staropiperitské znaky, může neuvěřitelná náhoda, obrovské štěstí znamenající průlom v poznávání zmíněného národa.
Poslechněte si, jak to tedy bylo. V úterý 8. dubna 2003 se ve zpravodajství stanice CNN o situaci v Iráku objevila následující reportáž. /video 4:31/
A hned příští den to začalo. Podívejme se na zprávy CNN ze dne 9.4.2003. /video 1:25/
Ihned jsem telefonoval do Iráku našim kolegům. Ti byli tak rozrušeni, že mluvili více arabsky než anglicky, a tak jediné, čemu jsem rozuměl, bylo: "Fucking Amerikans", což by se dalo přeložit jako: "Američané, trošku se na vás zlobíme." Pochopil jsem, že mi nezbývá, než zkusit štěstí přímo v Bostonu. Vytočil jsem číslo a po asi dvaceti přepojeních jsem se dostal k vedoucímu Katedry podřadných národů profesoru Johnu Complexovi. Ten byl na slovo tak skoupý, že jediné, co jsem z něho dostal, bylo: "Fucking Czechs", což by se dalo přeložit jako "vytrvalí Češi". Nakonec nám ale štěstí přálo. Brťas si dodal odvahy a svou přímočarou angličtinou, skládající se v podstatě pouze z holých vět, se pokusil zlákat vrátnou na zmíněné katedře k sexu po telefonu. To se mu také podařilo. Vrátná byla sice chlap, ale na nabídku reagovala více než vstřícně. Poslechněme si záznam onoho rozhovoru. /video 1:56/
Od té doby máme spolehlivé informace o všem, co se v Bostonu šustne. A tak vám můžeme sdělit následující:
Předně, Piperiťanky byly po aviváži skutečně velmi divoké a chtivé a vypadá to, že v tomto svém stavu nerozlišovaly mezi drobnými Piperity a přerostlými Menty. Pokud se ptáte, jak je to z čistě technického hlediska možné, pak vás odkazujeme na našeho kolegu doc. Brťase, který je v tomto směru skutečným znalcem.
Jak už bylo řečeno, sex byl u piperitských žen na prvním místě. Byly to takové nymfomanky, že muži vždy, když brzy z jara aviváž došla, slavili takzvané "přirozeniny", tedy oslavu toho, že po sezóně ještě mají čím vylučovat moč. Z "přirozenin" vznikly "narozeniny", protože muži měli pocit, že se znova narodili. No a odtud se pak tohle slovo rozšířilo do většiny evropských jazyků. Co v den přirozenin dělaly ženy? Ty se naopak na znamení smutku oděly do černého a vyšly na procházku po okolí. Cestou usilovně sbíraly klacky a kameny. Sotva se louky zazelenaly, Piperiťanky pomocí nich vyhnaly své muže na sběr máty.
Velmi zajímavé je, jak to, že se národ tak drobných lidí mohl prosadit v onom tavicím kotli doby stěhování národů. Přátelé, uvažujte. Za prvé sloužili jim Menti, kteří by pro kapku aviváže udělali cokoliv. Kdo si myslíte, že v roce 476 n.l. vyvrátil Řím? Germáni? Kdepak! To Piperiti, rozzlobení na Římany kvůli embargu na dovoz jejich nápoje do impéria, poslali na věčné město hordu svých tupých, ale silných pomahačů. Protože Římany štvalo, že jim město poplenili takoví blbci, rozhlásili do světa, že to byli mnohem inteligentnější Germáni. Ti ale přišli až druhý den ráno, kdy Menti město opustili, protože už nebylo co ničit, ani co pít a římské ženy nevoněly mátou jako jejich milované Piperiťanky. Druhým důvodem byl právě nevelký vzrůst Piperitů. Byli malí, moc toho nesnědli, a tak jim zásoby lehce vydrželi až do jara. No a hlavně, víte kolik v nejlepších časech před embargem stála láhev namíchaného piperitského moku na římském trhu. Nevíte? My také ne, ale tušíme, že hodně.
Na závěr bychom rádi vysvětlili, kde se vlastně vzalo slovo "aviváž". Oba zmiňované kmeny používaly výraz, ze kterého se zřejmě námi užívaný termín vyvinul. Piperitské "ava ij važ" totiž znamená "semeno zeleného boha", což mluví samo za sebe. Rád bych upozornil na nutnou důslednost v artikulaci. Při ledabylé výslovnosti bychom totiž snadno mohli dojít k velmi podobnému "aveij paš", které značí "opilý vepř", do hovorové češtiny častěji překládané jako "ožralé prase". Mentové pro změnu užívali sousloví "avia aš" znamenající "vznášeti se do nekonečna". Je zajímavé, že mnozí z nás po požití aviváže skutečně prožívají zvláštní pocit, jakoby duše opustila tělo. Podobně jako lidem, kteří zažili klinickou smrt, se nám zdá, že se vznášíme na okraji tunelu, na jehož konci je světlo. Z naprosto neznámých důvodů se však vždy po uplynutí jisté charakteristické doby tento tunel zmaterializuje do podoby záchodové mísy. I zde je nutno upozornit na možnost záměny. Nepleťme si "avia aš" s podobně znějícím "avi ajaj kaš". To musíme totiž přeložit pateticky jako "velmi rychlý běh", prozaičtěji "průjem", popřípadě lidově "sračka".
Vážení přátelé, nevíme, který z obou termínů dal vzniknout krásnému (některými firmami však zneužívanému) českému slovu. Jedno je však jisté. Ať jedno či druhé, aviváž dnes označuje především nápoj, pro který stojí za to žít.